Je správné nechat děti soutěžit?

Měl jsem to štěstí a příležitost vychovávat vícero dětí (ono je to ještě aktuální). U dětí, které jsou už starší, jsem měl vždy divný pocit, když jsem je odvážel do pohybových zájmových kroužků. V každém se soutěžilo, jezdilo na závody a na utkání. Při pozorování dětí jsem si uvědomoval, že ne všechny jsou u sportu šťastné a bylo mi to líto. Nedávno jsem slyšel několik výroků Jaroslava Duška. Jeden z nich byl: „sport, ve kterém se soutěží, baví pouze to dítě, které vyhraje, které je první“. A to je přesně ono. Děti nedokáží být spokojné, že jsou součástí týmu nebo, že se krásně proběhly. Všechny touží být první a vyhrát.

Tlak společnosti

Ona je k tomu tlačí i naše společnost s naprosto nepromyšleným a nedomyšleným názorem: „když z diktátu nedostaneš jedničku, jsi špatný“. Myslím, že takovým přístupem se skoro až ničí v tu chvíli malá, rostoucí a rozkvétající osobnost. V názorovém tlaku může být dítko snadno frustrováno a do dospělosti si přinést pocit, že nestojí za nic. Přitom si stačí jen všimnout talentu dítěte. Jsem si jistý, že každé dítě má nějaký talent, je v něčem naprosto vyjímečné. Proč musí mít budoucí umělecký malíř jedničky z matematiky?

Jak tedy s dítětem sportovat?

Hodně jsem si přál, aby moje děti mohly chodit do sportovních kroužků, kde se soutěžit nebude. Když by došlo na fotbal, nebude se hrát na góly a každé dítě bude trenérem oceňováno za cokoliv, co se mu podaří. Prostě jen čirá radost z pohybu a ze zábavy.

Jenže…

pak se mi narodil další syn. Nyní jsou mu 3 roky a po jakémkoliv sportu naprosto touží. Doslova ho přímo ze židle zvedá jásot diváků třeba, když sledujeme zápas v ping-pongu a někomu se podaří „míček“. Je úchvatné pozorovat, co se v něm odehrává, jak se mu rozšiřují zorničky, jak se snadno dostává do toho správného stavu mysli, kdy mi řekne „tati, já to umím“ a během chvíle touhu změní v realitu.

(Mimochodem to už se stalo, že nám oznámil: „umím na brndě“ a během asi 10ti dní dokázal přejet na koloběžce celé hřiště. V tu chvíli, kdy nám to říkal, samozřejmě ani netušil, jak se na ní stojí – měl ale svůj skvělý a ničím nenahraditelný „stav mysli“).

Jak tedy na ně? 🙂

Podle mne se musí (nebo by mělo) každé dítě sledovat a posuzovat zvlášť. Dnes bych řekl, že je skoro naší rodičovskou povinností sledovat touhy a talenty dítěte a pomoci jim, aby se mohly realizovat právě v tom, v čem vynikají. Asi bude třeba nějaká změna ve vzdělávacím systému.

A co myslíte vy?

Budu rád, když mi napíšete váš názor do komentáře.

Děkuji.

Komentáře
  1. Miloš Kováč napsal:

    Michael, vystihol si to krásne. Ak deťom nie je dovolené objavovať ich vlastné talenty ich tempom, stratia motiváciu, získajú nízke sebavedomie a letargiu.

    Navyše skutoční profesionálny športovci nesúťažia z inými, aj keď to tak vyzerá. Oni prekonávajú samých seba. To je ich hlavná motivácia. A to by sme pri športe mali učiť deti.

    Oceniť to dieťa ktoré zo seba práve teraz dostalo to najlepšie, a nie to ktoré podľa klasických meraní vyhralo, ale v skutočnosti išlo ďaleko pod svoje súčasné schopnosti.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů